Základní pravidla pro zavlažování - ukázka z knihy "Poušť, nebo ráj?" - Sepp Holzer

Důležitější a z hlediska trvalé udržitelnosti je účinnější vytvořit zdravý vodní režim. Pak se tvoří dostatek rosy a o vegetaci je postaráno. Ta chrání půdu před vysycháním. Jak sedá udržet vodní režim, jsem podrobně popsal v kapitole Uzdravení vodního režimu a vytváření vodní krajiny.

Celkově doporučuji zavlažovat spíše méně. Většina zahradníků a zemědělců dodává příliš mnoho vody a příliš často. Tím si rostliny vytvářejí závislost. Ze začátku, krátce po výsadbě, mohu rostliny zavlažovat více, aby si zvykly si zvykly a dobře zakořenily, pak je ale třeba zálivku redukovat. Rostliny vychovám k samostatnosti, jejich kořeny porostou hlouběji, protože půjdou za vláhou, a získají si živiny z větší hloubky. Rostliny tak samy napomáhají vzniku prokořeněného, provzdušněného, vlhkého a živého zemního tělesa, které potřebují.

Celoročním pokrytím vegetací redukuji potřebu zavlažování. Nejlepší je stupňovitá výsadba, kdy se rostliny navzájem podporují a zastiňují (viz část Stupňovitá výsadba).

Mulčování je skvělou možností, jak chránit půdu před vysycháním, dokud ještě není dostatečně porostlá. Je na to vhodné listí, sláma nebo téměř jakýkoliv organický materiál, který seženu, dokonce i karton nebo staré oděvy z přírodních materiálů (bez přídavků umělých vláken). Kruh půdy kolem ovocných stromků by měl mít tlustou vrstvu mulče. Nejlepší doba na zamulčování záhonu je hned po výsadbě či výsevu. Mulč v tomto případě brzdí i růst plevele, semínka pod touto ochranou vyklíčí a nové rostlinky lehkou vrstvu mulče snadno prorostou. Po klíčení ovšem už nemulčujte.

Voda by se nikdy neměla lít na rostliny shora. Rozstřikovače na zavlažování, přestože jsou tak často vidět, jsou chybnou investicí. Proč? Když použiji rozstřikovač, předstírám rostlinám „falešný“ déšť. Půda se urychleně otevře, aby mohla přijmout vláhu. Zavlažování pak najednou vypnu, půda je ještě otevřená – voda se rychle vypaří (protože vzduch zůstal nadále suchý a teplý) a půda vysychá. Tento způsob zavlažování může kromě toho způsobovat škody na listech a vytváří podmínky pro napadení padlím. Spotřeba vody je vysoká a neefektivní. A časté postřikování má ještě jednu nevýhodu: rozpouští živiny v půdě, odplavuje je od kořenů do větších hloubek, kam kořeny už nedosáhnou. Tak může i ta nejlepší půda ztrácet živiny a ty zatěžují spodní vody. Ze všech těchto důvodů se má zavlažování provádět vždy přímo na půdu: tradičními systémy kanálů, přímým zaléváním ke kmeni stromu nebo kapkovou závlahou. Hadici kapkové závlahy mohu instalovat na povrch nebo podpovrchově. A používám ji samozřejmě jen navečer.

Zavlažovat se smí vždy až po západu slunce, nikdy přes den. Zavlažování za denního tepla a nízké vlhkosti vzduchu nemohou rostliny dostatečně dobře přijmout a využít. Voda se v krátké chvíli opět odpaří. V noci jsou teploty nižší a vzduch vlhčí, rostliny a půda mohou vláhu déle udržet a lépe využít.

I když rostliny vypadají povadle, nenechám se zlákat k okamžitému zavlažování. Nechat listy povadlé patří k přirozeným ochranným mechanismům rostlin, neboť tak méně odpařují. Když je v tomto stavu postříkám vodou, pak hadici odstavím a na rostlinu opět praží slunce, dosáhnu přesného opaku: Rostlina je bez signálu „zvýšení vzdušné vlhkosti“ zavřená a voda odteče. Než se rostlina otevře příjmu, jsem už se sou hadicí opět pryč, ale slunce svítí a rostliny odpaří i zbytek vláhy, kterou byv povadlém zavřeném stavu byly schopny udržet.

Zavlažovat obilí je zcela zbytečné, leda v extrémně suchých oblastech. Podsev (např. jetel plazivý) pokryje půdu, chrání ji před vysycháním a kromě toho svými hlubokými kořeny zlepšuje půdu.

Příklad pro extrémně suché oblasti, výrazně písčité půdy a místa ohrožená šířením pouští: Dřevo zahrabané do půdy přitahuje vláhu. Vyhrabu rýhy, do nich položím kmeny a větve, opět zahrabu a na ně nebo mezi ně vyseji své kultury. Rýhy mohu umístit i k patě vyvýšených záhonů. Tlející dřevo přitahuje vodu a nasákne jí jako houba. Rostliny, které tady rostou, pak profitují z této vláhy.