Obrácení půdy "vzhůru nohama" - ukázka z knihy "Zdravá zahrada" - Ing. Helena Vlašínová, Ph.D.

Klasičtí zahrádkáři pokládají pořádné podzimní obrácení půdy zrytím nebo zoráním za základ správné péče o zahradu. Ale je to doopravdy nutné? Rozhlédněte se po okolní přírodě. Kdo ji na podzim zryje? Možná divoká prasata, pomůže i krtek... nebo zemětřesení? Přitom se nezdá, že by na přírodních stanovištích, která člověk neoře ani neryje, rostliny strádaly. Jak je to tedy? Neobešlo by se to bez té dřiny? K tomu, zda je to opravdu nutné, se ještě vrátím. Teď si jen představte, jak je organismům, kterým se jedním pohybem rýče úplně změní životní podmínky. Asi víte, že některé tzv. aerobní mikroorganismy potřebují ke svému životu kyslík ze vzduchu a jiné, tzv. anaerobní, zase žijí v podmínkách za nepřístupu vzduchu. Obrácením pudy „naruby“ se ty anaerobní ocitnou náhle na povrchu, kde hynou, a ty aerobní zase hynou dole bez vzduchu. Mění se pro ně prudce i teplota. Naštěstí pro nás část mikroorganismů toto „zemětřesení“ přežije a časem se zase namnoží. Bylo by pro ně ale určitě lepší půdu podle potřeby jen nakypřit nebo ji rýt nadvakrát, to znamená napřed odložit horní vrstvu na půl rýče, pak obrátit nebo zapíchnutím rycích vidlí prokypřit spodní vrstvu, na ni rozhodit případně hnůj a navrch dát zase sousední horní vrstvu a tak pořád dál. Tím se škody způsobené převracením půdy zmírní, vrstvy se nepromíchají a půda se dostatečně dobře provzdušní.

Pro naši zdravou zahradu je zdravá půda ten nejzákladnější předpoklad. Díváme se na ni jako na živý organismus a hlavní naši péči směřujeme k tomu, abychom udrželi její zdraví a úrodnost. Jak je to tedy s tím rytím? Souhlasím s tím, že pokud je půda nadměrným používáním syntetických hnojiv zhutnělá nebo pokud začínáme hospodařit na hodně slehlé, těžké půdě s nedostatkem humusu, je rytí vhodné, ale mělo by být zároveň doprovázeno dodáním humusu a v následující sezoně ochranou nastýláním, aby se půda udržela kyprá. Pokude je půda dostatečně zásobená organickou hmotou, není chemicky hnojená, je dobře chráněná nastýlkou a nevstupujeme do ní, k jejímu utužení nedojde. Živiny se z takové půdy do spodních vrstev splachují jen minimálně, o jejich vynášení na povrch se postarají žížaly a krtci, pomohou i hluboko kořenící plevele.

Jak je půda na vaší zahradě těžká, poznáte snadno, když si do ruky vezmete hrst vlhké půdy a stisknete ji v dlani. Pokud se ihned rozpadne, je to půda lehká. Takovou půdu zlepšíme dodáním organické hmoty, která pomůže zachytit v půdě vláhu a živiny. Pokud zůstane zemina po rozevření dlaně slepená, je to půda těžká, jílovitá. I takovou půdu zlepšíme dodáním organické hmoty, zde můžeme použít s výhodou například koňský hnůj s pilinami a podrcené listí. Pomůže i dodání písku, popela ze dřeva a kompostované, drcené kůry. Dobře půdu provzdušní a zároveň obohatí o organický dusík také kopřínky bobovitých rostlin. Zlepšíme ji tedy pěstováním luštěnin a také jetelovin, vikví apod., které uplatníme jako pícniny nebo použijeme jako zelené hnojení. Takové půdě prospěje i kypření. Není ji ale nutné obracet, s ohledem na označení „těžká půda“ je i rytí takové půdy námahou. Mnohem méně namáhavé je zapíchnout do takové půdy rycí vidle, trochu s nimi zahýbat a postupovat po kouscích dál. Stačí to i ke snadnějšímu vytažení kořenové zeleniny a plevelů. Snad jedinou výjimkou je sklizeň brambor. Ale ani tam není rytí nutné, pokud je pěstujeme na zvýšených záhonech.