Slimák a zahradní ekologie - Ukázka z knihy „Zahrada jako mikrokosmos“ – Wolf-Dieter Storl
Slimák a zahradní ekologie
Nádherná veliká zelinářská zahrada v Aigues Vertes nakonec ztroskotala kvůli slimákům. Celé roky s nimi nebyly problémy. Pilným sbíráním v časných ranních hodinách a péčí o ježky se dařilo držet jak velké červené plzáky lesní (Arion rufus), tak i menší šedé slimáčky polní (Limax agrestis) snadno v šachu. Náhle se však slimáci povážlivě rozmnožili a začali pustošit celé záhony. Během tří let nastala mezi těmito plži skutečná populační exploze. Co se stalo?
Ve hře bylo více faktorů. Za prvé zde bylo instalováno velké zavlažovací zařízení připojené na městský vodovod. Častá závlaha vytvořila ideální mikroklima pro tyto živočichy milující vlhký vzduch. Kromě toho byly rostliny patrně nadměrným zaléváním oslabené.
Za druhé jsme měli nového pomocného zahradníka. Byl to Kanaďan, který po problémech s mafií uprchl do cizinecké legie, když ale viděl, že to také není žádný med, práskl opět do bot a ilegálně přešel švýcarskou hranici. Přijali jsme ho. Protože toho kromě zabíjení moc neuměl, dali jsme mu nůž, aby zařezával slimáky. Zabíjení slimáků je ovšem velká chyba. Člověk ani nemusí věřit na rozhněvaného slimáčího boha, aby to pochopil. Měkkýši mají úžasný čich. Na mnohasetmetrovou vzdálenost dokážou poznat počasí a ucítit, jestli je někde něco k snědku. Slimáci jsou kanibalové a aby získali nezbytné živiny, požírají své mrtvé soukmenovce. Rozšlápnutí nebo zabití slimáci, kteří zůstanou ležet na místě, přitahují své druhy v celých houfech. Totéž se děje, když slimáky posbíráme, vykvasíme v bečce s dešťovou vodou a použijeme je jako hnojivo. Je to nesmysl, i když někteří rádobymoudří esoteričtí zahradnicí tvrdí: „Potřebuje-li zahrada slimáky, tak ať je tedy má ve formě zákvasu“.
Třetí příčina přemnožení slimáků měla kulturní a kulinářské důvody. Jeden pomocný zahradník z Francie byl nadšený z velkého množství hlemýžďů zahradních (Helix pomatia). Horlivě je sbíral a za pomoci pikantních omáček je proměňoval v lákavé pochoutky. Ovšem, zdá se, že hlemýždi žerou vedle listů rostlin také vajíčka červených a šedých slimáků.
Za čtvrté se ve stejný čas vytratili ježci; patrně se jim nelíbila nová motorová plečka.
V zahrádkářských příručkách se často dočteme o „pivních pastech“. Šálky, kelímky od jogurtu nebo plechovky naplněné pivem lákají slimáky jako výčep pijáka. Když má člověk štěstí, žbluňkne slimák do nádobky a utopí se. Hezká teorie! Pivo skutečně slimáky přitahuje, i ty, kteří bydlí daleko od zahrady. Není to ovšem alkohol, co je láká, ale pivní kvasinky. Spory hub osídlují listy takových rostlin, které jsou oslabené. Pach kvasinek, hub a padlí je pro slimáky signálem, že rostliny jsou unavené životem a jejich éterné síly vyprchaly. Pivní pasti zvětšují problém, jsou světelnou reklamou na slimáčí přistěhovalectví.
Když byl nakonec zahradník nucen sáhnout po jedu, vypadalo to s touto „biologickou“ zahradou už velmi zle! Co by se bývalo dalo udělat jinak? Mělo se opatrněji zacházet se závlahou, zalévat méně často, zato však důkladněji, a půdní vlhkost se měla udržovat pomocí nastýlky. Zahrada byla, jak to vyjádřil Arthur Hermes, příliš „nahá“, příliš čistá. Posekaná, tlející tráva, která by zůstala neuklizená, a tu a tam záměrně nechaný plevel by slimákům poskytly k snědku něco jiného než jen ubohé kulturní rostliny. Pod vrstvou mulče se mohou ukrýt brouci lovící slimáky (střevlík Cychrus caraboides). Příhodné životní podmínky bychom měli vytvořit také slepýšům a ježkům, kteří zahubí spoustu těchto měkkýšů. V zimě bylo možné krmit lojem strakapoudy. Přes den se v zahradě měli batolit indičtí běžci. Také rybník, který láká mloky a ropuchy k rozmnožování, by se do této zahrady býval hodil. Ale nejlepším způsobem, jak tyto zloduchy pochytat, je položit na pěšinky prkna, pod nimiž se přes den skrývají a z nichž je snadno sesbíráme.
Nemá však smysl usilovat o zahradu dokonale zbavenou slimáků, tito měkkýši mají totiž regulační účinek na metabolismus půdního vápníku a jejich výkaly působí příznivě na vodní faunu v půdě. Znal jsem dokonce jednoho starého zelináře jménem Heinrich Thiess, který si do zahrady záměrně nasadil hezkou, pruhovanou pásovku hajní (Cepaea hortensis). Když u něj rodiče s dětmi nakupovali zeleninu, daroval každému dítku šnečka.
Ten starý zahradník byl na dobré stopě. Mé problémy se slimáky definitivně skončily, když jsem si jednoho dne udělal čas a na tato zvířátka jsem se pořádně podíval. Dva slimáci slavili zásnuby. Měkká, pružná, velmi citlivá, vzájemně propletená oboupohlavní těla se zvolna, s požitkem točila v kruhu, tak jako jin a jang východoasijské mystiky. Jak krásný, jak erotický to byl pohled! Splynul jsem s jejich sférou bytí, sdílel s nimi takříkajíc jejich „éterně-astrální prostor“ a uvědomil jsem si, jak božský zázrak to je žít v tomto tvrdém světě jako měkoučký slimák. Od chvíle, kdy jsem tyto živočichy dokázal láskyplně pozorovat, jsem s nimi už neměl žádné nepříjemnosti. Jenom na jaře je ještě příležitostně posbírám a zanesu na okraj lesa.