Slepé uličky ovocnářství - ukázka z knihy „Zahrada k nakousnutí – permakultura podle Seppa Holzera“

Od dob mého dětství do dnešních dnů jsem vysel, vysázel a dopěstoval tisíce stromků. Už v dětství mi bylo líto každé větvičky, kterou jsem musel uříznout. Proto jsem byl při řezání svých stromků vždy tak trochu nedbalý. Tím pádem se z mé první školky za nějakou dobu vytvořila něco jako divočina. Za dobu mého vyučení jako pěstitel ovocných stromů na zemědělské škole jsem se naučil, jak se prý musí ovocné stromy řezat, hnojit a postřikovat, mají-li dobře růst. Dále nám bylo ukázáno, jak se chytají a jedem nebo plynem zabíjejí hraboši, aby se předešlo neúrodě u ovocných stromů. Je šokující, že tyto praktiky jsou popsány ještě i dnes téměř ve všech učebnicích.

V rámci tohoto vzdělávání jsem se seznámil s konvenčním pojetím, jak se mají sázet stromky: Vyhloubili jsme pro ovocný stromek jámu asi metr širokou a 40 – 40 cm hlubokou. Do ní jsme dali pozinkované pletivo, nahoře ohnuté, abychom kořeny ochránili před hraboši, a do jámy usadili stromek. K zemině jsme lopatou přimíchali umělé hnojivo a zalili hojně vodou. Do jámy jsme zatloukli kůl a k němu koženým řemenem nebo páskem do osmičky pevně přivázali kmen stromku. Následoval střih koruny, který se dělal u jabloní pod úhlem 45 stupňů a u hrušní 60 stupňů od špičky stromku. Přitom jsme vždy řezali na vnější očko. Tento řez měl způsobit, že větve rostou pak plošeji od stromu. Současně byly z větší části odstraněny vnitřní větve, aby do koruny mohlo pronikat hodně slunce. To mělo mít za následek, že se plody mohou lépe vyvíjet. U hrušní se řezalo na 60 stupňů, protože ty koření hluboko a koruna tedy může být nasazena strměji. Tlustý zatlučený kůl měl za úkol stabilizovat strom, aby klidně stál a lépe rostl. Vítr a sníh jej pak nemohou tak snadno zničit. To všechno zní docela hodnověrně. Že se mají trávit hraboši, je také zřejmé – přece ožírají kořeny ovocných stromů. To ovšem dělají i přes zabudování pletiva do jámy, protože často tam vniknou shora. Možná, že i to pletivo časem zrezne a přestane chránit.

Intenzivní přihnojení už při vysázení stromku mu má pomoci při růstu. Postřik proti houbových chorobám a všemožným „škůdcům“ má podle názoru expertů také své opodstatnění. Každého laika by měl napadnout ekonomický argument, že tato vyjmenovaná opatření jsou velice náročná a vedou k tomu, že tyto porosty potřebují i nadále neustálou péči. Takto vysázené a „opečovávané“ stromy jsou od prvního dne závislé na lidské péči. Vyžadují pravidelné hnojení a zalévání, jsou náchylné na strupovitost, houbová onemocnění, na mráz, polámání větrem a sněhem, jakož i na škůdce všeho druhu. Podle pravidel této konvenční metody by tedy ve vyšších (v takzvaných „nevhodných“) polohách vůbec nebylo možné pěstovat ovoce.

Po ukončení svého vzdělání jsem dostal průkaz opravňující mě k nákupu těch nejtěžších jedů, jako např. „E 605 forte“. Tyto prostředky jsme během učení používali. Když jsem si tuto konvenční metodu osvojil, málem jsem se styděl, že jsem měl doma takovou divočinu. Tak jsem to naučené hned začal praktikovat a konečně „pořádně uklidil“. Stromy jsem ostříhal, postříkal a pohnojil. Koupil jsem umělá hnojiva, jed a plyn proti hrabošům jsem z lékárny kupoval rovnou po kilech. Vytvořil jsem kruhy pod stromy (myslím tím odstranění travního drnu metr kolem kmene stromu), zatloukl kůly a stromky k nim pevně přivázal. Špalírové ovoce u domovní zdi jsem nekompromisně sestříhal. Stromky jsem přivázal na rošt jako k mučednickému kůlu. Travní porost v okolí kolem stromu jsem odstranil. Hraboše, kteří přežili jed a plyn, jsem otrávil svým mopedem tak, že jsem kouř z výfuku vedl hadicí do myších chodeb. I toto doporučení jsem si přinesl ze školy. Tyto práce jsem s plným nasazením prováděl po celý rok. I u mých zákazníků (kterých v té době už bylo opravdu dost) jsem využil těchto nových metod. V následujícím roce jsem ovšem musel přiznat, že všechny mé špalírové stromky byly zničené. Některé sice u země nebo na boku ještě jednou obrazily, ale meruňky a broskve už nejevily známky života. Byl jsem zoufalý, protože jsem si nemohl vysvětlit, co bylo příčinou této velké škody. Přece jsem postupoval odborně! Až když jsem na jaře přišel ke svým zákazníkům, abych jim opět něco prodal, ořezal ovocné stromy, pohnojil a postříkal je, svitlo mi konečně. V Ramingsteinu u „Schuster-Bartla“, se kterým jsem po léta měl dobré obchody a vždy jsem byl srdečně přijat, bylo uvítání najednou úplně jiné. Jeho žena – byla známá tím, že to byla velice rázná selka – mě uvítala slovy: „Aha! Už jde ten chlap! Ty jsi mi s tím tvým hnojením a stříháním všechno zničil. Tady, jen se podívej, co jsi udělal: kordon je v čudu, jabloňce sníh ulámal větve a mladé stromky zmrzly! Tu škodu mi musíš nahradit!“ To byl pro mě opravdu šok. Nemohl jsem samozřejmě říct, že také u mne doma je toho mnoho zničeného, jinak bych musel všude všechno nahrazovat.

Naštěstí jsem měl ještě zákazníky, které jsem v uplynulém roce nenavštívil a kteří zůstali uchráněni mé domnělé „odborné péče“. U těchto zákazníků bylo všechno v nejlepším pořádku. Když jsem to viděl, ulehčeně jsem si oddechl a rozhodl se udělat si pořádek v „palici“ a zbavit se naučeného. Toto opatření mě vrátilo na správnou cestu. Schuster-Bartlová měla zcela pravdu: silným stříháním a hnojením stromy samozřejmě pěkně vyrostly, větve ale následkem toho nemohly dostatečně zdřevnatět, a tím nevydržely zdejší extrémní mrazy.

Ze samostatných a zdravých stromů jsem udělal závislé a silným řezem zmrzačené kreatury. Bylo velkým štěstím, že jsem díky svým praktickým zkušenostem znovu našel přirozenou, správnou cestu.