Proč mít přírodní zahradu?

Dnes jsme dospěli do stavu, kdy se mnoho lidí na základě svých zkušeností přesvědčilo, že „klasické“ zahrady vyžadují nikdy nekončící práci, a proto se jich buď zbavují, nebo usilovně hledají nějaký způsob, jak si péči o ně usnadnit. I z tohoto důvodu jsou mnohé zahrady přizpůsobovány současné módě – krátce střižený trávník obklopený jehličnany, do toho nějaká skalka, rododendrony obsypané mulčovací kůrou či něco podobného s tím, že tato změna povede k vytouženému cíli - ušetří čas a zbaví nás zbytečné dřiny. Snaha o změnu dosavadního stavu je jistě chvályhodná, vždyť hlavním smyslem péče o zahradu nemá být jen dřina, ale otázka je, zda tím kýženého cíle skutečně dosáhneme.

Někdy totiž mívám dojem, že se i majitelé moderních zahrad stávají otroky představ toho, co se „musí a bez čeho se zahrada v žádném případě neobejde“, takže v konečném důsledku si touto změnou příliš nepomohou.

Zahrada by, dle mého názoru, měla sloužit v ideálním případě jako místo k odpočinku a zároveň by měla poskytovat co možná největší užitek. Zdánlivě si to odporuje, neboť vlastnictví zahrady má většina z nás spojeno s množstvím namáhavých činností – jako je pletí, okopávání, stříhání atd. Ano, u klasických zahrad tak tomu je. Existují však možnosti jak upravit design zahrady tak, aby potřeba většiny těchto namáhavých a neužitečných činností odpadla sama sebou.

Zahrada navržena podle permakulturních zásad se postupně stává zahradou živoucí, v níž jsou nastoleny harmonické vztahy mezi rostlinami a živočichy, stává se zahradou, v níž se vše vzájemně podporuje. Člověk pak zde působí jako moudrý správce, který zajišťuje minimum nezbytných prací, pozorováním se učí a samozřejmě sklízí úrodu; pokud možno od časného jara až do zimy.

K tomu, aby zahrada byla zdravá, potřebujeme především zajistit rovnováhu mezi půdou, rostlinami a živočichy. Pustíme-li se do těchto změn, můžeme u vzrostlých zahrad první výsledky očekávat za dva až tři roky, u zahrad nově budovaných dojde k nastolení harmonie o něco později.

Jak tedy začít? Třeba tím, že se budeme snažit důsledně ochránit půdu. V zahradách je běžným jevem půda holá, kdežto v přírodě je takováto urychleně pokryta jednoletými rostlinami, které ji ochrání před spékáním, vypařováním vody, vzdušnou i vodní erozí a které chrání život v ní před škodlivým ultrafialovým zářením. Lidé ve své domýšlivosti tuto ochranu nazvali plevelem, proti němuž neustále vedou boj, jehož výsledkem však vždy bude jen další tvorba tohoto užitečného půdního pokryvu. Zahradník by sotva jásal nad kobercem divokého býlí, proto si můžeme pomoci různými užitečnými trvalkami, půdokryvnými rostlinami a mulčováním (pokrytí přírodním materiálem), čímž jednak půdu ochráníme a jednak nám odpadne spousta často zbytečné a namáhavé práce s pletím. Naše záda a kolena to jistě ocení. Cílem každého zahradníka by mělo být také soustavné zlepšování půdy, protože na jejím stavu závisí zdraví celé zahrady. Místo umělých hnojiv, která jí v konečném důsledku škodí (zasolováním, změnou pH, kumulací těžkých kovů), použijeme raději přírodní materiál. Můžeme využít i vlastností rostlin, které mají na kořenech bakterie se schopností vázat vzdušný dusík, čímž můžeme podpořit okolní stromy i keře.

I samému výběru rostlin by se měla věnovat větší péče, než je dnes obvyklé. Zahrady jsou totiž často bezhlavě osázeny tím, co se majitelům líbí nebo co nakoupili v nějakém zahradnickém marketu. Tímto necitlivým a nepromyšleným přístupem se stává, že jsou rostliny vysazovány do podmínek pro ně zcela nevhodných (jejich udržení při životě nás pak stojí spoustu energie), v zahradách lze spatřit i invazivní druhy, které se šíří tak, že někdy vlezou i k sousedům; v oblibě je za pomocí v cizině vytěžené a dovezené rašeliny budovat zákoutí s rododendrony, azalkami a dalšími kyselé prostředí milujícími rostlinami, čímž jednak okyselujeme vlastní zahradu a jednak podporujeme ničení vzácných rašelinišť, vytvářejí se stříhané živé ploty ze stromů, které by za normálních podmínek vyrostly třeba dvacet metrů… Zkrátka, na první místo jsou kladeny jen požadavky člověka a těm má být vše přizpůsobeno.

To, že se dnes převážně upřednostňují cizokrajné rostliny, posunuje i smysl pro krásu, neboť za krásné se pak často považuje jen to, co vypadá exoticky, hýří barvami nebo má „zajímavé“ tvary. Myslím si, že je to škoda, neboť i naše původní stromy a keře jsou krásné a měly by opět dostat v zahradách příležitost; například i takový černý bez, který je však dnes vnímán jen jako obyvatel rumišť a skládek. Přitom je to jeden z našich nejléčivějších keřů a není-li od mládí stříhán, vyroste v nádherný klenutý deštník. A takových krasavců má naše příroda v zásobě mnoho, jen je třeba znovu je objevit.

Velice bolavým místem zahrad je výskyt živočichů. A nejedná se o mravence, slimáky, mšice a podobnou „havěť“, proti níž zahradníci bojují často velmi brutálními způsoby. Myslím teď ty, kteří nám, pokud jim na zahradě poskytneme potřebné životní podmínky, mohou významnou měrou pomoci při regulování tzv. škůdců. Zajištění těchto podmínek je celkem snadné; můžeme si někde v koutě vytvořit „divočinku“, kde nebudeme nijak zasahovat a která bude určena těmto našim pomocníkům. Pro střevlíky, velké to požírače slimáků, zde zajistíme nezbytné tlející dřevo, pro ještěrky a slepýše hromadu kamení, ptákům poskytneme úkryt a potravu v živém plotě, pro dospělé pestřenky, jejichž larvy se živí mšicemi, necháme někde kvést potřebné rostliny a tak dále. Všichni tito živočichové byli postupně ze zahrad vystrnaděni. Pokud jim ovšem umožníme návrat zpět, budeme moci při výskytu nějakého „škůdce“ zůstat v klidu s vědomím, že se o něj tito pomocníci postarají a nebudeme muset hned přemýšlet, kterou chemikálii použijeme tentokráte.

Dobrý zahradník se však nebude soustředit jen na přilákání živočichů, kteří mu přinášejí nějaký užitek, ale pokusí se vytvořit podmínky k životu i pro ty, kteří třeba z naší přírody kvůli lidské činnosti mizí. Například housenky mnoha druhů motýlů se živí listy kopřiv, takže pokud někde necháme trs této i pro člověka veskrze užitečné byliny, budeme se potom moci častěji radovat z nádhery těchto „létajících květin“.

Závěrem snad ještě jedna myšlenka k tomu, proč k zahradám přistupovat jinak, než je to dnes obvyklé.

Asi každý člověk, který měl v dětství možnost trávit čas na staré venkovské zahradě, třeba u babičky, vzpomíná rád na tuto dobu objevování a zkoumání přírody (pokud ovšem nemusel trávit čas pletím záhonků s jahodami). Na dnešních zahradách je, žel, většina dětí o tuto možnost zcela ochuzena, neboť v těchto pečlivě uklizených a upravených „prodloužených obývacích pokojích“ nemají příliš mnoho možností k pozorování a poznávání přírodních zákonitostí, nemají zde příležitost přírodu si „ohmatat“, což je však pro ně v tomto období velmi důležité. Kdybychom ale řekli malým dětem, ať nakreslí zahradu svých snů, sotva by se na obrázku objevily túje nebo trávník s vypíchanými dírami po pampeliškách a sedmikráskách; bylo by tam zcela jistě něco jiného.