Předmluva Billa Mollisona k jeho knize "Úvod do PERMAKULTURY"
Vyrůstal jsem v malé vesnici v Tasmánii. Vše, co jsme potřebovali, jsme si vyráběli sami. Vyráběli jsme vlastní boty i kovové předměty, chytali jsme ryby, pracovali na poli, pekli chléb. Neznal jsme tam nikoho, kdo by měl jenom jedno zaměstnání nebo vůbec něco takového, co by se mohlo nazvat zaměstnáním. Každý dělal mnoho věcí.
Až do svých 28 let jsem žil jakoby ve snu. Většinu času jsme trávil v buši nebo na moři. Vydělával jsem si rybařením a lovem. Až v padesátých letech jsem si začal uvědomovat, že velká část systému, ve kterém jsem žil, se začala ztrácet. Zásoby ryb prudce poklesly. Chaluh na pobřeží ubylo. Celé pásy lesa začaly umírat. Až do té doby jsem si neuvědomil, jak jsem ty věci měl rád, že jsem byl zamilován do naší přírody.
Po mnoha letech, již jako vědec na odboru výzkumu divoké přírody a na tasmánském oddělení pro vnitrozemské rybářství, jsem začal protestovat proti politickým a průmyslovým systémům, které nás i svět kolem nás očividně zabíjejí. Brzo jsem si však uvědomil, že setrvávání v pozici vůči systému nakonec nic nevyřeší, a tak jsem se na dva roky stáhl mimo společnost; již jsem více nechtěl mrhat časem na protestování – naopak, chtěl jsem přijít s něčím velmi pozitivním, s něčím, co by nám umožňovalo existovat bez toho, abychom přivedli ke kolapsu biologické systémy.
V roce 1968 jsem začal přednášet na Tasmánské univerzitě a v roce 1974 jsme spolu s Davidem Holmgrenem vyvinuli rámec pro trvale udržitelný zemědělský systém, založený na mnohonásobné úrodě s využitím trvalých rostlin – stromů, keřů, bylin (zelenin i plevelů), hub a kořenových systémů, pro který jsem vymyslel název „permakultura“. Nad vypracováním jeho principů a vytvořením na druhy bohaté zahrádky jsme strávili množství času. Tato práce vyvrcholila v roce 1978 publikováním knihy Permaculture One (Permkultura Jedna), kterou o rok později doplnila Prmaculture Two (Prmakultura Dvě).
Reakce veřejnosti na permakulturu byly smíšené. Odborníci byli rozhněváni, protože jsme zkombinovali biologii s architekturou, zemědělství s lesnictvím a lesnictví s chovem užitkových zvířat, takže každý, kdo se pokládal za specialistu, se cítil uražený. Reakce laické veřejnosti byla však úplně jiná. Mnozí lidé již sami přemýšleli stejným způsobem. Byli nespokojeni s dnes praktikovanými formami zemědělství a snažili se vytvořit přirozenější, ekologičtější systémy produkce potravin.
V roce 1970 jsem vnímal permakulturu jako směs vzájemně si prospívajících rostlin, zvířat a lidských usedlostí, zaměřenou zejména na hospodaření v domácnosti a vytvoření soběstačné komunity, s komerčním využitím jenom v případě nadprodukce takového systému.
Z permakultury se však vyvinul systém, který znamená více než pouhou potravinovou soběstačnost domácností. Ta totiž nemá smysl, pokud lidé nemají přístup k půdě, informacím a financím. A tak v průběhu posledních let do sebe permakultura pojala také vhodné právní a finanční strategie, včetně strategií získávání půdy, vytváření obchodních a výrobních struktur, jakož i regionálního samofinancování. Stal se z ní tak systém, zahrnující kompletně život člověka.
V roce 1976 jsem začal o permakultuře přednášet a v roce 1979 jsem se vzdal role učitele a v pokročilém věku jsem se vrhl do nejisté budoucnosti. Rozhodl jsme se, že se budu naplno věnovat přesvědčování lidí, aby začali budovat dobré biologické systémy. Navrhl jsem několik usedlostí a chvíli jsem se živil chytáním ryb a vybíráním brambor. V roce 1981 vyšli z kursu permakulturního designu první absolventi, kteří začali navrhovat první permakulturní systémy v Austrálii.
Dnes (1994) je těchto absolventů po celém světě již přes 12 000 a každý z nich je zapojen v nějaké aktivní ekologické a sociální činnosti.
Bill Mollison